„Jak se sem to auto dostalo?“
Zeptal se mě letos při focení jeden kluk. Řekla jsem mu, že bylo na tři části plus pneumatiky, takže to šlo celkem snadno.
A pak jsem při procházení archivu našla jeho fotku z roku 2014. No jo. My se vlastně známe už dvanáct let.
Letos spolu fotíme patnácté Vánoce. Já už jsem tu s vámi fakt dlouho. A vy se mnou taky.
201420262014Ateliér ještě na I. P. Pavlova, pár rekvizit a jeden malý klučina.
2026Můj ateliér v Čakovicích. A ten samý kluk, jen o dvanáct let později.
Posuňte dělicí čáru a podívejte se tehdy i dnes.
Od záclony a peříček až k bílému autu
V roce 2012 jsem začínala v pronajatém ateliéru na I. P. Pavlova. Ušitý vánoční strom, záclona a bílá peříčka. To byla celá moje vánoční scéna. Myslím, že tehdy přišlo nějakých dvacet třicet dětí. A tím to celé začalo.
Letos je tu bílé auto se světly, les, chaloupka, vyzdobené okno, pohovka. Když to vidím vedle sebe, je vlastně neskutečný, jak se to celé rozrostlo.
Při tom každoročním vymýšlení si to ani neuvědomuju. A pak otevřu staré fotky.
201220262012Moje první vánoční focení bylo velmi jednoduché.
2026Jednoduchou scénu mám i letos. Vedle auta a chaloupky je tu místo i pro ni.
Posuňte dělicí čáru a podívejte se tehdy i dnes.
Pokaždé trochu jinak
Každý rok jsem vymýšlela, jak to udělám tentokrát. Jednou jsem měla i stromek nakreslený křídou na zdi.
Před ním jsem tehdy fotila kluka, který si loni přivedl na focení přítelkyni. A přesně v takových chvílích mi dochází, jak dlouho se vlastně známe.
Scén se za tu dobu vystřídalo hodně. Tady je pár zastávek po cestě.
Taková vaše vánoční tetička
Některé rodiny u mě začínaly svatbou, jiné těhotenským focením. S některými ženami jsme se poprvé potkaly u portrétu nebo boudoiru a později přišly i s rodinou. Někdo přišel na doporučení, někdo mě našel přes moje příspěvky.
Každý rok se mi vrací zhruba třicet rodin, se kterými se známe už dlouho. A pak jsou další, které vidím jednou za dva tři roky. Nebo i po delší době. Vždyť ne každý se chce chodit fotit každý rok.
Když přijdou, povídáme si. Co děti, co škola, co dělaly v létě, jestli ještě hrajou fotbal. Je to vždycky hrozně milý. Děti už mě znají a vědí, co se bude dít.
Jsem taková vaše vánoční tetička.
A zrovna teď mi napsala paní, která u mě byla před deseti lety s maminkou. Teď bude mamince šedesát a ráda by si společné focení zopakovala. Nevěděla ani, jestli něco takového ještě nabízím, ale než začne hledat jiného fotografa, zkusila se ozvat mně.
Po deseti letech si na mě vzpomněla. A to je prostě strašně pěkný.
Rostete vy. A já s vámi.
Děti vyrostly, rodiny se rozrostly. A já jsem za tu dobu taky ušla kus cesty.
Dávám si záležet na přípravě scény, na tom, jak spolu komunikujeme před focením i při něm, a na hotových fotkách. Chci, aby vám se mnou bylo dobře a abyste si to spolu užili.
My doma říkáme, že sbíráme zážitky, ne věci. Fotku si sice můžete vzít do ruky, ale je na ní kus toho, co jste spolu zažili. Jak tehdy vypadaly děti, jak se smály, jak jste byli spolu.
Jsem ráda, že vás mám.
Jsem ráda, že vás zase vidím. Že si popovídáme, že vám můžu udělat radost dalšími fotkami a tak trochu se podílet na vaší rodinné historii.
A největší dík patří těm, kteří to se mnou táhnou už tolik sezon. Jsem samozřejmě vděčná i za vás, kteří jste letos přišli poprvé nebo teprve přijdete.
Třeba se k naší vánoční tradici přidáte i vy.
Termín si vyberete online. Všechny informace vám pak přijdou přehledně do e-mailu.